Současná tragická situace Afghánistánu už má své kořeny v létě roku 1978. Tehdy došlo k lidovému povstání proti komunistické Lidové demokratické straně Afghánistánu, která se chopila moci po státním převratu o několik měsíců dříve. Když se boje rozšířili, tak SSSR považoval za svou povinnost podpořit ohrožovaný komunistický režim, a tak 27. prosince 1979 zemi obsadil.
Po této události došlo k největšímu exodu obyvatelstva od konce druhé světové války. Do poloviny 80. let dvacátého století uprchlo více než 5 milionů mužů, žen a dětí převážně do sousedního Pákistánu a Íránu. Byla to asi třetina afghánského obyvatelstva.
Do konce sovětské okupace, která nastala v roce 1989, zemřelo 1,5 milionů Afghánců. Dalších 50 000 bylo zabito v následné občanské válce. A další čtyři tisíce během doby kdy USA zbavoval Taliban moci.
Příčinou občanské války byla touha sunnitské a šíitské frakce mudžahidů zbavit se prosovětského prezidenta Nadžíbulláha. 16. dubna 1992 čtyřčlenná koalice generálů armády a hlavního velitele mudžáhidů Ahmada Šáha Masúda sesadila prezidenta Nadžíbulláha.jeho nástupcem se stal, v červnu 1992 vůdce nejsilnější strany Islámské společenství, Burhánuddín Rabbání.
Ke konci bojů ovšem nedošlo. Sunnitské a šíitské frakce, které sjednocoval pouze odpor k bývalé vládě, zahájili novou, krvavou válku mezi sebou. Byl to především souboj dvou stran. Islámského společenství, které vedl Rabbání a Masúd, a Islámské strany vedené Hejkmatjárem. Ovšem v říjnu 1994 se do bojů přidalo nově vzniklé fundamentalistické, militantní hnutí Taliban.
Toto extrémistické islámské hnutí bylo založeno v červenci roku 1994 studenty koránu. Údajně na popud pákistánského ministra vnitra Násirulláha Bábara, který potřeboval ochranu pro své konvoje směřující přes Afghánistán do Střední Asie. Byli vyzbrojeni pákistánskou tajnou službou. Cílem tohoto hnutí bylo vytvoření islámského státu řízeného podle zásad práva šaría.
26. září 1996 Taliban obsadil afghánské hlavní město Kábul a popravili prezidenta Nadžíbulláha. Poté prohlásili Afghánistán za plně islámský stát. Prohlášení ovšem většina států neuznala. Výjimkou byl pouze sousední Pákistán, Saudská Arábie a Spojené Arabské Emiráty.
S tímto stavem se ale nesmířilo Severní spojenectví tvořené Uzbeky, Hazáry a Tádžiky, kterému velel Ahmad Šáh Masúd. Ale po několika těžkých porážkách od dobře vyzbrojeného Talibanu, kdy se pokoušeli znovu získat Kábul, byli postupně vytlačeni do severních provincií jako Badachšán a Tachár.
Obyvatelstvo zpočátku Taliban vítalo, protože po letech krvavých bojů v zemi konečně zavládl klid a mír. Ale o důvěru brzy přišel kvůli nastolení režimu striktního dodržování koránu na základě ultraortodoxního výkladu. Na ovládaném území zavedl přísné pravidla a zákony. Lidé například nemohli sledovat televizi, video, poslouchat hudbu, navštěvovat kino, fotografovat, tancovat, používat internet, šířit v zemi jiné náboženství než islám, zobrazovat i modelovat lidi a další živé tvory, hrát karty nebo šachy, pít alkohol, pouštět draky, chovat holuby či pořádat kohoutí zápasy. Muži nesměli nosit kravatu, holit se a chodit na univerzitu bez turbanu. Nejvíce byly postiženy ženy a důsledky se projevují dodnes. A to nejenom kvůli Talibanu, ale také kvůli válkám.
Celá jedna generace žen se nemohla nikterak vzdělávat, nemohli pracovat a vycházet z domu bez doprovodu muže. A navíc museli být zahaleny od hlavy až k patě burkou. Spousta žen přišla ve válkách o své manžely. Podle odhadů žije jen v Kábulu na 40 000 vdov. Jiným zase umřely děti. Ať už na závažné nebo většinou na nezávažné choroby jako například spalničky, jelikož lékařská péče byla a stalé je na kritické úrovni. Mnohé ženy zemřely hladem. Neměl je kdo živit a sami pracovat nemohli. Některé se ze zoufalství stali prostitutkami.
Dnes už mohou chodit samy po městě, jak se jim zachce a dokonce bez burky. Ale většina žen je stále nosí. Ať už ze zvyku, jelikož je nosí už od mládí, jsou na ně zvyklé nebo se stydí. Nebo spíše proto, že většina mužů co se dostala k moci, uvažuje stejně jako Taliban. Ženy už smí pracovat, ale problém je v tom, že nic neumí. Leckteré znají pouze jazyk své rodné vesnice a o pár kilometrů dál se už nedomluví. Mají svá práva, ale netuší o nich. Proto podle expertů je vedle obživy a lékařské péče nejštiplavějším problémem právě vzdělání žen.
V Afghánistánu nemá téměř 2 ze3 lidí přístup ke zdravotnické péči. Z toho polovina zdravotnických lůžek je soustředěna v Kábulu. V hlavním městě připadá na jednoho lékaře 1000 osob. V provincii Bámján to je 100 000 a v provincii Ghór už dokonce by měl jeden doktor zvládnout ošetřit přes 300 000 obyvatel. S nedostatkem lékařů souvisí vysoká úmrtnost žen při po porodu. V severní provincii Badachšán je to 6500 žen na 100 000, což tuto oblast řadí mezi místa s největší úmrtnosti žen při porodu na světě. V provincii působí pouze jedna nemocnice na 70 000 lidí. Navíc nepřístupný, hornatý terén, nedostatek peněz na dopravu a zničené komunikace válkou, ztěžují obyvatelům cestu do nemocnice. Ta jim může trvat i několik dnů, a tak často přicházejí příliš pozdě na záchranu svého života. Většina afghánských zdravotníků nemá potřebné vzdělání a kliniky jsou téměř bez potřebného vybavení. Bude trvat léta, než se alespoň základní zdravotnická péče dostane do venkovských oblastí.
Po teroristických útocích organizace Al-Kaidy na USA dne 11. září 2001 žádali Američané vydání vůdce AL-Kaidy, Usámi bin Ládina, z Talibanem ovládaného Afghánistánu, kde měli své hlavní základny. Ale to se nestalo, a tak 7. října 2001 USA zahájila operaci „Trvalá svoboda“.
USA s britskou pomocí rychle dobyli hlavní město Kábul a svrhli vládu. Do čela země se postavil Hamid Karzai, který spolupracoval s USA v boji proti terorismu. Z počátku se mu zemi podařilo částečně sjednotit a stabilizovat. Začali tam probíhat demokratické volby. Ale vláda kontrolovala pouze města a jeho blízká okolí. Zbytek země byl a stále je pod kontrolou Talibanu. A co víc, postupem času nabírá na síle a místa, která byla donedávna ještě bezpečná, tak už z daleka nejsou.
Dosahuje úspěchů díky nové bojové strategii. Už nebuduje velké základny, které byly lehkým terčem pro americké bombardéry, ale využívá znalost hornaté a nepřístupné krajiny své země. Bojovníci se sdružují do malých skupin, a díky tomu zapadnou do každé vesnice. Vyhýbají se přímým střetům a raději přepadávají kolony aut. Pokládají miny na cesty a nyní převzali i strategii teroristů z Iráku, která je velmi účinná a není proti ní obrany. Začali se sebevražednými atentáty. Vojáci USA a NATO si s nimi neví rady. Při jejich útocích často umírají nevinní civilisté, a to je vodou na mlýn pro Taliban. Z vítaných spojenců a jejich invaze se stávají nepřátelé a okupanti Afghánistánu. Mnoha obyvatelům už zemřel nějaký příbuzný v této válce, a proto se přidávají na stranu Talibanu. Ať už z důvodu pomsty a nebo touhy po konci války.
Další příčinou, proč je invaze neúspěšná, je Pákistán. Tento soused nemá pod kontrolou hranice s Afghánistánem a toho využívají povstalci. Po každém útoku se utíkají schovat za hranice, kde na ně spojenecké jednotky nemohou. Pákistán nechce dovolit, aby se válka přesunula na jeho území. A po několika případech, kdy americké jednotky pokračovali v pronásledování povstalců až za hranice Pákistánu, vydal povolení svým vojákům střílet na Američany. Takže povstalci mají za hranicemi potřebný klid a bezpečí na plánování dalších a dalších akcí proti spojencům USA a NATO.
Velkým problémem jsou také drogy. Z Afghánistánu se stala narkotická velmoc. Výroba drog je ještě větší než před invazí. Země je zpustošená válkou, lidé jsou chudí a pěstují mák setý, tedy to co jim zaručí největší obnos peněz. Drogoví dealeři jsou potom hlavními sponzory povstalců, kteří jejich peněz dokážou efektivně využít na nákup nových min a zbraní. Tento problém si dobře uvědomují jak spojenci, tak i místní vláda. Ta připravila plán na zlikvidování makových polí. Pomocí peněz od USA chce každému zemědělci dát semena a umělé hnojivo a pomocí kampaně je chce přesvědčit, aby začali pěstovat jiné plodiny. Když neuposlechnou a budou pěstovat mák dál, tak vláda zakročí a zničí jím úrodu, aby zabránila výrobě drog a následné podpoře povstalců.
Současný Afghánistán se také potýká i se sociálními problémy. V hlavním městě Kábulu se hroutí odpadové hospodářství, kvůli přírůstku obyvatel a stavebnímu rozvoji. Jejich zastaralé stroje zvládnou posbírat maximálně 90% odpadu. Hromady odpadu leží na ulicích a ohrožují především zdraví dětí, které si tam hrají. Město také nemá vybudovanou žádnou stokovou síť. Světová organizace UNICEF (Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci) odhaduje, že jen 12% Afghánců má přístup ke zdravotnickému zařízení a 23% k pitné vodě. Proto také v současnosti probíhá na jeho území epidemie cholery, která už usmrtila 17 lidí a další tisíce jsou nakaženy.
Zkrátka Afghánistán se nachází v obrovské krizi. Tento blog bude zkoumat tamní situaci. Jak místní hospodářství, tak především průběh války. Zatím to vypadá, že USA a NATO se nepoučili z chyb minulých útočících velmocí na tento nedobytný stát. Jako například SSSR, které předpokládalo, že to bude blesková válka a za rok bude po všem. A místo toho se boje táhly po 10 let, a celou zemi stejně nikdy neovládali. Anebo Britové, kteří se snažili ovládnout zemi v 19. století. Všechno nejspíš skončí dohodou. Mnozí vysocí představitelé NATO, evropských států a generálové zúčastněných vojsk připustili, že válku vojensky nevyhrají, že se musí najít nějaké politické řešení. Ovšem Taliban veškerá jednání odmítá, dokud spojenecká vojska USA a NATO neopustí Afghánistán. Takže konec války je zatím v nedohlednu.
zdroje:
GIRARDET, E. Afghánistán mezi válkou a mírem. National Geographic Česká republika, 2003, č. 11, s. 84- 105
GIRARDET, E. Nový den pro Kábul. National Geographic Česká republika, 2002, č. 12, s. 123- 137
